Společnost sjednocující Čechy z Volyně, vracející se do vlasti, vznikla spontánně na konci druhé světové války.
V květnu 1945, kdy v Evropě válka skončila, se najednou v obnovené Československé republice ocitlo několik
tisíc volyňských Čechů, frontových vojáků, kteří byli rozhodnuti v republice zůstat a přemístit svoje rodiny
z Volyně do staronové domoviny. To se podařilo uskutečnit až v roce  1947, a tehdy také vznikl Svaz Čechů
z Volyně a začala vycházet Věrná stráž. Bohužel  v roce 1957 Svaz Čechů ...  ukončil svou činnost . Pro vládu po
 roce 1948 bylo více než 40 000 lidí,z nichž se přes 10 000  účastnilo aktivního osvobozování republiky,
 velmi nepohodlným elementem. Především proto, že  po dobu několika let přicházeli prakticky do styku se  sovětským
režimem v SSSR  se všemi jeho negativními důsledky, včetně likvidace jejich soukromého majetku, který tam
v potu tváře získali. Proto také bylo rozhodnuto, že nesmějí být koncentrování ve stejné lokalitě, ale musí být
rozptýlení po celém území Čech, Moravy a Slezska. Tak vlastně  vzniklo těch dnešních dvacet sedm regionů
 našeho současného Sdružení.
  Po skončení války, již 15. května 1945 začal pracovat  Prozatimní volyňský akční výbor (PVAV),  který
si zvolil předsednictvo v čele s Jaroslavem Perným. Měl působit především k usídlení volyňských vojáků a
ostatních reemigrantů. Ale již v prosinci 1945 byl iniciativní skupinou volyňských Čechů připraven návrh
stanov budoucí organizace  volyňských Čechů - Svazu Čechů z Volyně  (SČzV) a zvolen přípravný výbor,
kterému předsedal Vladimír Mesner. První valná schůze SČzV se uskutečnila 10. února 1946 v Žatci. Předsedou
byl zvolen Vladimír Mesner, a  byl ustaven - výkonný výbor, smírčí soud a revizní komise. V tomto období
vznikají první odbočky svazu, ačkoliv stanovy s tím nepočítaly. Začíná pracovat Kruh přátel volyňských Čechů,
který působil charitativně , sociálně a pomáhal řešit i vzdělávání volyňských studentů. Jeho činnost měla veliký
ohlas mezi krajany. Postavení našeho Svazu však bylo až do podepsání smlouvy o reemigrací volyňských Čechů  
mezi ČSR a SSSR dne 10. července 1946 velmi labilní. Po jejim podepsání  se Svaz  intentzivně zaměřil  na
přípravu a zajištění celé reemigrační akce. Od 28. října 1946 začal také pracovat tiskový orgán, Věrná stráž.
Několik let  plnila Věrná stráž  významnou úlohu a krajané ji oceňovali.
První trasport z Volyně přijel  začátkem února 1947 a reemigrace byla ukončena v květnu1947.  Nejdůležitějšími
úkoly svazu se v té době staly především  adaptace a asimilace přestěhovaných krajanů. Únorem 1948 se však
situace začala měnit a prostředí, ve kterém svaz pracoval, se stávalostále méně příznivé. V roce 1953 přestáva
vycházet Věrná stráž  a práce Svazu  se stále více zúžuje na majetkoprávní vyrovnání. Jen aktivní účast Svazu na
řešení těchto úkolů a výdatná pomoc statním orgánům při realizaci majetkoprávniho vyrovnání  prodloužila
jeho existenci.
Léta 1957-1958 znamenají závěr činnosti SČzV. V březnu 1957 na sjezdu Svazu protifašistických bojovníků
(SPB) dochází ke splynutínašeho našeho Svazu a SPB, a tím vlastně k likvidaci SČzV.


Po roce 1990 se naši krajané znovu spojili ve Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.

Prvním předsedou a spoluzakládatelem Sdružení byl Prof. Ing. Miloslav Šatava , CSc.



     Narodil se roku 1928 na Volyni v Buršovce České. Školní docházku zahájil v rodné obci ve škole
patříci České matici školské a pokračoval v matiční škole ve Zdolbunově. Pak navštěvoval školy v
Buderáži, Dermáni a ve Španově u Rovna.
Ve věk 15,5 roku vstoupil na jaře 1944 dobrovolně  do 1. čs armádního sboru v SSSR. Jako příslu-
šník 3. samostatné brigády se zúčasnil bojů v rámci karpatskodukelské operace. Byl těžce raněn a je
uznán válečným invalidou. Je držitelem několika vyznamenání včetně  Čs. válečného kříže 1939.
Po ukončení války pokračoval v přerušeném studiu. Maturoval na reálnem gymnaziu a roku 1951
absolvoval  Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství. Při zaměstnání jako zemědělský inženýr
byl externím vědeckým aspirantem a disertační práci kandidáta věd obhájil v rose 1960.
Od roku 1962 až do odchodu do důchodu se věnoval  především vědecké pedagogické činnosti na
Vysoké škole zemědělské (České zemědělské universitě) v Praze. Habilitoval se v roce 1964 a docentem
byl jmenován  v roce 1965. Po deseti létech práce jej prezident republiky jmenoval  profesorem.
Miloslav Šatava je prvním volyňským Čechem, který dosáhl nejvyššíhio vědecko pedagogického
titulu - titulu vysokoškolského profesora.
Je autorem či spoluautorem  přes 130 prací ve vědeckých a 130 ve vědeck-populárnívh časopisech.,
knižních publikacích a učebnich textech  a více než 20 závěrečných zpráv výzkumných úkolů. Aktivně
se zúčastnil vědeckých konferencí a kongresů doma i v zahraničí. Byl členem vědeckých rad výzkumných
ústavů a komise pro udělování vědeckých hodností. V určitých časových úsecích, souběžně s pedagogickou
činnosti, zastával funkci ředitele Výzkumného ústavu pro biofaktory ve výživě zvířat a vedoucího koncep-
čního pracovníka na Ministarstvu školství. V posledních létech před odchodem do důchodu se věnoval
 výuce především zahraničních studentů a výchově vědeckých aspirantů.
V roce 1990 byl spoluzakladatelem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a také jeho předsedou. Podílel
se na vypracování stanov Sdružení a jeho organizační struktury a na stanovení priorit jeho činnosti. Roku
1991 seznámil širokou krajanskou veřejnost v 1. čísle Zpravodaje , jehož je spolutvůrcem, s hlavními cíli
organizace. V roce 1993 se ze zdravotních a rodinných důvodů funkce předsedy vzdal.

Druhým předsedou našeho sdružení od roku 1993 do listopadu 2006 byl  prof. MUDr. Vladimír Dufek, CSc.

 

Narodil se na Volyni v české obci  Hubina roku 1919. Základní školní docházku ukončil v rodné obci.
Na dopopručení ředitele místní školy, i když šlo o jediného syna  středně velkého hospodáře, matka
prosadila jeho další studium. Pokračoval  tedy ve studiu na polském gymnáziu v Lucku, které ukončil
maturitou. V roce 1944 dobrovolně vstoupil do 1. československého armádního sboru v SSSR  a zúčast-
nil se bojových operací na Dukle, Slovensku a Moravě. Po skončení války v armádě zůstal jako voják
z povolání. Pokračoval ve studiu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou úspěšně ukončil.
Zprvu pracoval jako sekundární lékař, postupně jako asistent a prímař 1. interního oddělení Ústřední
vojenské nemocnice v Praze (ÚVN).
Do vědecké činnosti se zapojil z vlastního rozhodnutí. Záhy se mu dařilo publikovat první výsledky,
především na úseku diagnostiky srdečních infarktů. Díky osvojení si nové, dosud málo známe diagnostické
metody a pracovišti vybaveného Ekg, i v mezinárodním měřítku.
   Byl jmenován do následujících celonemocničních a celostátních funkcí: vedoucí patologicko anatomických
 konferencí v ÚVN, předseda české a československé kardiologické společnosti, člen profesorského sboru
IV. Interní kliniky 1. lékařské fakulty v Praze.
V armádě dosáhl vojenské hodnosti plukovníka a ve vědě a pedagogice titulů Doc (docent), Prof. (profesor)
a CSc. (kandidát věd). Obdržel četná válečná vyznamenání, stal se čestným členem České lékařské společnosti
a čestným členem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Je soudním znalcem v oboru zdravotnictví.
Během třinácti let jeho působení ve funkci předsedy, byla pořádana historická sympozia, vydaná řada publikací
s volyňskou tematikou, byl vybudován a v roce 1998 slavnostně odhalen důstojný pomník obětem českomalinské
tragedie , navázana spolupráce s Národním muzeem v jejimž rámci se uskutečnila celostátní putovní výstava
o volyňských Češích, zřízená a v Podbořanech umístěna  stála expozice Národního muzea o Češích z Volyně a
dále vycházel časopid Zpravodaj. V důsledku vysokého věku a stále se zhoršujicího zdravotního stavu v
listopadu 2006 dal funkci předsedy k dispozici. Zemřel 23. září 2008.
 

Třetím  předsedou  našeho sdružení  od listopadu 2006 byl  Oldřich Rejchrt





Narodil se roku 1932 na Volyni v obci Michalovka u Rovna. Školní docházku zahájil  v rodné obci na škole s polským
vyučovacím jazykem. Po čtrnáctí dnech vyučování na Volyň přišli Sověti a ve škole polštinu nahradila ukrajinština.
Ukončením druhé třídy , v důsledku přepadení SSSR fašistickým Německem, jeho školní docházka byla přerušena,
a to po celou dobu okupace. O výuku se soukromě staral otec. Místní základní čtyřletou školu mohl dokončit až
v roce 1946. Válkou poznamenanou základní školní docházku uzavřel až po reemigraci do ČSR na měšťanské škole.
Pak pokračoval ve studiu na realném gymnaziu, které ukončil maturitou v roce 1953.
O profesní přípravu pro život se pokusil v Praze na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT.Výsledky úspěšně složené
přijímací zkoušky a zkoušek z několika semestrů mu zhatila tuberkulóza plic.Na radu lékařů se ke studiu na fakultě
nevrátil, ale po léčení trvajícím téměř rok a půl nastoupil do zaměstnání v horském prostředí, na stavbu přehrady
v Krušných horách. Pracoval  v projekční skupině. Později celá skupina byla delimitováná do projektové správy v Praze.
Večerním studiem na Vodohospodářské stavební průmyslovce, zakončeném maturitní zkouškou, získal středoškolskou
odbornou kvalifikaci. Vodohospodářské profesí byl věrný celý život. Postupem času opustil projekční kancelář a věnoval
se  řídící činnosti. Počínaje stavbyvedoucím prošel celou řadou vedoucích funkcí až po ředitele závodu, kterou zastával
 sedm let. Potřebnou kvalifikaci pro vedoucí funkce nabyl dálkovým studiem oboru " Organizace a řízení stavebního
podniku "  v Ústavu vzdělávání při Ministarstvu stavebnictví, zakončené v roce 1974.
Podílel se na řadě projektů včetně asanace zátopového území vodního díla Orlík, ale i mnoha vodovodních a
 kanalizačních objektů a síti. Ve funkci stavbyvedoucího přímo řídil generální opravu Staroměstského jezu u Karlova
mostu a modernizaci některých  jezů vltavské vodní cesty. V roce 1983 obdržel pamětní stříbrnou medaili vlády ČSR
za zásluhy o rekonstrukci a dostavbu Národního divadla. Po odchodu do důchodu ještě několik let soukromě podnikal
jako stavitel.
Patří mezi účastníky první porady přípravného výboru založení SČVP v roce 1990, je autorem pomníku v Českém
Malíně na Volyni. Na jeho výstavbě se aktivně podílel. Veškeré projekční a technické práce spojené se stavbou
pomníku vykonal bezplatně. Po ustavení komise pro údržbu malinského památníku byl zvolen jeho předsedou.
Po odstoupení dosavadního předsedy prof. MUDr. Vladimíra Dufka CSc. z funkce, byl v listopadu 2006 zvolen
předsedou Sdružení.  Je autorem tří publikací tématicky zaměřených na historii rodné obce, setkávání rodáků a život
 volyňské evangelické menšiny. Ze zdravotních důvodů ukončil svoji práci dne 9. dubna 2011. Skonal 16. srpna 2011.



Současnou předsedkyni našeho sdružení je od 9. dubna 2011   Jaromíra Němcová Níčová

je oboustranným potomkem rodin Oličových a Ničových, které vlastně byly zakládajícím a organizačním
Od roku 2008 vykonává funkci předsedkyně brněnského regionu. Spolupodílela se velmi aktivně na realizaci
pomníku obětem našich krajanů zavražděných hitlerovskými Němci na dnes ukrajinské Volyni v Českém Malíně.
Zúčastnila se odhalení památníku volyňským Čechům v Rovně, který byl odhalen při příležitosti Dne vítězství
Ukrajiny 8. 5. 2007 předsedou našeho senátu Boh. Sobotkou. Přímo organisovala a částečně sponzorovala celou
realizaci památníku presidentu Dr. Edvardu Benešovi v Žatci.Dlouhodobě bojovala o odčinění křivd spáchaných
na naších krajanech stalinským Ruskem v roce 1939. Založila a spolu s manželem  od roku 2008 naprosto nezištně
zabezpečuje činnost Sdružení vlastníků pozemků na Volyni odebraných sovětskou vládou v roce 1939, které
bojuje o alespoň částečnou nápravu těchto křivd. Dne 9. dubna 2011 byla zvolena ve druhém kole tajných voleb
předsedkyní našeho sdružení, jako první žena - rodačka z Volyně.